10. 1. 2022

Uvědomte si svou cenu na trhu práce. A zastávejte svá práva.

Od Jan Rzounek

Práva zaměstnance | Část II.

Kamarádka mi nedávno vyprávěla, jak probíhala porada u nich v práci. Je zaměstnána jako servírka v jedné větší gastro společnosti, která má na svůj kolektivní provoz dokonce stanoveného generálního ředitele.

Na poradě byli číšníci, kuchaři, vedoucí daných restaurací a samotný generální ředitel. Tématem byla stížnost na podnik v, kterém moje kamarádka pracuje. Konkrétně přišla stížnost právě na ni.

A tady se dostáváme k tomu, jak by jsme měli reagovat (fungovat) všichni. Nehledě na to v jaké profesi, nebo na jakém postu pracujeme.

Stížnost se týkala jednoho zákazníka ohledně pravdivé informace, že si má kamarádka řekla o spropitné. Ale podle vedení, je takovýto postup v rozporu s etikou podniku a staví celou společnost do špatného světla. A musí se z takového pochybení (drzosti) vyvodit jasné důsledky.

A tady má kamarádka byla naprosto dokonalá a já si ani nedovolím změnit jediné slovo. Tak zde je přepis jejího vyprávění.

Generální ředitel – dále
Moje kamarádka – dále MK

: Slečno doufám, že si uvědomujete jak hodně jste svým chováním poškodila dobré jméno naší restaurace?

MK: Omlouvám se, ale ničeho si opravdu vědomá nejsem. Plním si své pracovní povinnosti, tak jako to dělám již 7 let, co jsem u vás zaměstnaná. 

: A to, že jste si řekla o spropitné zákazníkovi, to vám nepřijde jako doslova drzé chování? Nemůžete přece platícímu zákazníkovi říct, aby vám dal ještě peníze nad rámec svého účtu, který jste mu předložila? To je hrubé porušení nejen norem dobrého servisu, ale i základní etiky!

MK: Jak sama říká, v té chvíli ji opustila veškerá soudnost a slušné jednání.

Takže pane řediteli. Jen tak mezi námi, tady. Jakým heslem se řídí samotní majitelé, když někdo nastupuje k vám do pracovního poměru? Že tady máte základní plat (11200 Kč) a zbytek si musíte vyběhat na dýškách! Je to tak?

A tak to jednoduše dělám! Protože vy za mě asi těžko zaplatíte nájem?! Nezaplatíte! Tak na výběr prostě nemám. A to nemluvím o tom, že díky politice, která v gastronomii přežívá už od dob komunismu si ani nemůžu jako žena dovolit jít na mateřskou. Budu muset hodně šetřit, aby jsem si takový přepych mohla dovolit! Nikdo mi nedá úvěr natož hypotéku. Nemocenská je tady naprostá science fiction. A na dovolenou se bojíme odjíždět, protože tady defakto neexistuje. A když už si dovolenou dopřejeme, tak po návratu musíme vše napracovat!

A vy mě říkáte, že jsem neetická?

No, tak dobře. Dejte nám plat, který bude odpovídat průměrnému platu člověka, který je minimálně zaměstnán někde ve skladu. Vše oficiálně na pásce. Se všemi náležitostmi, které k tomu ze zákona patří. Jako je například proplacená dovolená, mateřská a nemocenská.

A my potom nebudeme mít sebemenší důvod k tomu, se ponižovat a doslova žebrat o peníze, které nám nemá dávat zákazník. Ale máte nám je dávat Vy! Jako náš zaměstnavatel. 


Na ten pohled ředitele i ostatních prý nikdy nezapomene. Říká mi s úsměvem.

Ředitel prý nějakou tu vteřinu hledal slova. Prý velmi dlouhou vteřinu. Ale bylo jasné, že na toto neexistovala odpověď. Maximálně, aby si zachoval tvář, tak ji mohl propustit. Ale to neudělal. A proč? Zde právě přichází ta pointa.